Dobrá válečná FPS? Co to je?

Tak vám řeknu, včera jsem dohrál přes dva roky starý Medal of Honor: Airborne. Nebyl to úplně špatný zážitek, ale člověk by raději viděl něco, co je originální. Hlavně proto, že druhá světová je dneska provařené téma. Kolikrát jsme se už vylodili v Normanii hm? Kolikrát jsme dobývali ty samá místa? Kolikrát jsme nakopali zadky náckům? Milionkrát. A stále nám to nestačí.

 

 

Co takhle kampaň za Němce? Vždyť by to byla sranda, pomyslná strana mince by se obrátila. Zatímco na přebalech válečných her vidíme samé nabroušené ksichtíky Američanů, Rusů či Britů, po Němcích jako by se zem slehla. Je sice nad slunce jasné, že hra by se zakazovala, kde mohla, ale za ten pocit neokoukanosti by to asi stálo. Coby fašistický voják se svastikou na rameni bychom čistili spojenecké tábory. A ke konci války, kdy němčouři byli oslabení, bychom zase zuby nehty bránili Berlín…

 

Každá druhá tříáčková válečná akce skončí tak, že dobudete určitá území, střihne se pár animaček a konec šmitec. Co takhle se vtělit na druhou stranu konfliktu a pokusit se naopak něco ubránit? Vždyť válečných akcí, kde se mělo něco bránit je pomálu. Vzpomeňme si na závěrečnou misi českého Vietcongu, pamatujete si, jak jste měli bránit tábor Nui Pek před náporem vietnamců? Neustálý příchod nepřátel, nedostupná letecká podpora a všudypřítomná bezmoc. Tahle mise se mi vryla do paměti, bylo to něco tak neskutečně emotivního, že to ani nelze popsat, to se musí zažít. Vždyť stačí tak málo!

 

Základem všeho je scénář. Nezáleží ani tak na tom, zda je obsáhlý, ale spíš na tom, zda bude hráče bavit jej pozorovat. Dnešní válečné FPSky z pravidla příběhu moc nepobraly nebo se snaží hrát na klišovité struny - “héj, rusáci na nás zautočili, pojďme jim nakopat prdel chlapi!”. Stavebním kamenem je příběh a alespoň trochu rozvinuté charaktery. FPSka nepotřebuje tunu dialogů ale spíš krátké rozhovory, která vás s postavami sblíží a vy budete se cítít, jako byste tam právě teďka byli. A to je sakra důležité, jelikož není nic horšího, než se nedostatečné sžítí s postavou a všechno pozorovat jakoby přes sklo.

 

Ale nejsou to jen trapné animačky, které ve střílečkách ihned odklepávám. Jsou to bohužel i tutoriály. Za dlouhou dobu jsem nenarazil na hru, jejíž tutoriál by mě pobavil. Člověk si až nechce přiznat, že vás každá hra učí něco nového. Povětšinou v prvních momentech titulu zkejsnete v nudném lágru, kde se jak blbci učíte chodit, rozhlížet se do několika stran a snažíte se prohodit granát obručí. Vždyť je to blbost. Nejdůležitější je udělat tutoriál zábavnou formou, která bude hráče bavit, protože existují hry, u kterých skončíte u tutoriálu, jelikož dál se prostě nedostanete.

 

Vždyť nápadů je habaděj, chce to prostě něco nového, neokoukaného. Jsem rád, že si to konečně vývojáři začínají uvědomovat a už to, že nový Medal of Honor nebude hnít v druhé světové, ale vypraví se do Afghánistánu svědčí o lepších zítřích. Takže snad se v roce 10 dočkáme FPSek, které nás budou bavit, které budou mít fajn příběh a vtáhnou nás do děje. Takže pro příště více originality a méně klišé!

Při tomhle článku jsem si trochu zaslintal nad Vietcongem, alespoň mám dalšího zástupce titulů, kterého si zopáknu při nostalgickém hraní. Někdy.