Nikdy jsem moc dobře nepochopil tzv. audiofily, co se na nejmenovaných fórech dokáží zhádat do krve. Kvůli zvuku. Taky…kvůli čemu jinému. Ten je jim evidentně vším. Přítelkyní, láskou, nepochopitelnou můzou.
Honba za kvalitním zvukem postihne dříve či později každého, kdo má rád muziku. Je to jako běh na dlouho trať, která nemá konce. Vždycky se totiž najde někdo, kdo vám řekne, že vaše repráky/sluchátka/cokoliv stojí za prd a sám by si na nich nepustil ani hlasový záznam politické debaty.
Už ta myšlenka je celá špatná. Od základu. Celá. Hudbu totiž netvoří jen její kvalitní reprodukce. Jasně, mohutné basy, jásavé středy a ušitrhající výšky jsou fajn. A to je asi tak všechno. Pro mě kvalitní hudba se nerovná kvalitnímu přednesu. Prostě ne. Protože ať chci nebo nechci, stejně si těch pár chrchlajícíchm, šumících demáčů pustím. A je mi to úplně jedno.
Ono, když vás něco chytne, je jedno jestli se to line z tranzistoráku po babičce, nebo z repro soustavy za x tisíc. Samozřejmě, i já mám svůj “zvukový standart”, pod který bych se nerad snížil. Je jím pár “regálovek” od Sony. Žádná extra třída. Nic, s čím bych běhal po kamarádech a prsil se tím, jak mám super zvuk.
Prostě nemám rád ty podivíny, co vám na otázku “Který repro k PC do pětiset?” odvětí “nekupuj ty chrastidla, radši našetři na tyhle M-Audia!”.
Žádné komentáře:
Okomentovat