Není tomu tak dlouho kdy jsem si založil Twitter a s nadějí, že snad celé tohle prostředí bude vysoce snadno využitelné a bude to takový ten mikroblog jsem se pustil do prvního publikování několika nepříliš kvalitních leč za to stále pro mě osobně zajímavých příspěvků. Opařen esencí nové průbojné technologie a zejména anti-dementního ovládacího prostředí jsem se uhnízdil a začal zpívat.
První hlásku jsem ze sebe dostal 4. února 2009. Pokud uvážíme, že mám na svém kontě v době psaní tohoto článku 98 tweetů, lze odvodit, že nejsem příliš postižený Twitter man. Ačkoliv tato mánie zasáhla kde koho, mě zůstala z nepochopitelných důvodů cizí. Twitter používám velice skrovně – povětšinou něco Tweetnu náhodou jen, že jsem to chtěl zase po dlouhé době zkusit.
Ale suma sumárum ten koncept mi přijde dost zvláštní a mě osobně si prostě nezískal. Nicméně přesto v Americe se Twitteru daří poměrně dobře a známy jsou i případy, kdy hned po porodu musela čerstvá maminka postovat nový příspěvek na svůj Twitter. Tam služba skutečně žije a nejednou vás udiví velké billboardy u silnice s nápisem Live from Twitter nějaké celostátní televize. Těžko říct, co se za tím skrývá. Možná plány USA na ovládnutí světa, možná Rumburak.
Vraťme se však zpět k mému nicotnému Twitter účtu. Podle známé poučky, že ten koho followuje 4krát více lidí než followuje on je celebritou se dostáváme k tomu, že ze mě asi nový Michael Jackson nebude. Ale i přesto si dovolím říct, že poměr 36 ku 20 těm co sledují mě je pěkné číslo. Ale je naprosto zcestné neboť zmíněnou dvacítku tvoří zejména různé firmy Vodafone, T-mobile, HTC apod. Pro ně jakoby byl Twitter skoro z mrtvých vstání – k našemu štěstí – využívají služby Twitteru ke komunikaci se zákazníky. A v tom asi tkvěje ta hlavní výhoda této služby. Zkracují se vzdálenosti jak ty reálné geografické, tak ty abstraktní mezi celebritami > fanoušky, firmami > zákazníky. Skvělé.
Žádné komentáře:
Okomentovat