Zbijte mě – nedohrávám hry!

Cože?! Jak to? Co to má znamenat…jak si vůbec někdo může tohle dovolit? Jednoduše a prostě.

Myslím si, že je všeobecným trendem a dobrým mravem, hru dohrát až do samotného konce. Já jich však dohrál jen několik. Proč hrát něco, co mě nebaví, zasekl jsem se, nebo mě to frustruje? Nemám důvod, hru vypínám, v horších případech odinstaluji.

Jeden příklad za všechny: v červenci jsem si koupil prvního Stalkera. Hratelnost skvělá, český dabing místy srandovní (“Tohle je tvoje pédéáčko…” hlasem kuřáka po 50ti letech) atmosféra proslule hutná. Po několika hodinách mého pomalého hraní se dostávám do podzemí, kde jsem doslova posranej strachy. Zvlášť když narážím na Controlora,  naprosto nevím, co mám dělat. Zkrátím to – z toho podzemí jsem se dostal, ale pak jsem se zasekl při získávání dokumentů, a od té doby jsem to nehrál.

Někteří mohou namítat, že u ne zrovna legálních her je to celkem normální, nicméně já toto praktikuji zcela běžně i u těch koupených. Proč bych se měl u nějaké hry trápit, a dohrát jí jen proto, abych si ji následně mohl přidat na Databázi her? Hru hraju, dokud mě baví. Pokud mne přestane bavit, zahraju si něco jiného, nebo se věnuji jiné aktivitě. Hraní her nemá žádný smysl, pokud se vám u nich chce řvát “Já už nechci! Prosím, ať už je konec”,  je nejvyšší čas prozřít a s klidným svědomím hru vypnout.

Silverlight

Pro současné vývojáře pod .NETem asi není novinkou WPF. Přeci jen je tu s námi už tři roky. Ještě více než o WPF je však ale slyšet o jeho webové variantě - Silverlightu.

Silverlightu je současný konkurent Flashe. Jde vynikajicí implementaci XAML prostředí a .NET knihoven do webového prohlížeče a funguje to úžasně. Ačkoliv několik tisíc programátorů na světě už v Silverlightu dělá od nějaké jedničky. Já udělal první projekt teprve dnes a sice ve verzi 3 pomocí Expression Blend. Mno a vypadá to úžasně :)

Výsledek můžete spatřit tady.

Povinná podívaná: Fight club

Film vypráví příběh úředníka Jacka (Jack si jen říká, ve filmu má roli vypravěče), jenž vede spokojený život, trpí však chronickou nespavostí. Nejdříve začne chodit do terapeutických skupin, což mu pomáhá. Tam pak začne chodit Marla, musí vymyslet jiný způsob. Začne jezdit na služební cesty, kde si povídá s “přátely na jedno použití” v letadle. Takto potká Tylera.

Toho se rozhodne kontaktovat, poté co mu někdo vyhodil byt do povětří. Ten ho ubytuje, pokud se spolu poperou. Takto vznikl Klub rváčů, který se rozroste do velkých rozměrů, a má velké plány.

Muži kteří do něj přijdou, se nejen vypracují, ale dostanou i krycí jména pro pořádání menších výtržností. Jack s Tylerem si vybudují vlastní armádu, kterou můžou použít jakkoliv.

Poté, co se Jack dozví, že chystají odpálit všechny obchodní budovy ve městě, snaží se najít Tylera který zmizel. Čeká ho jedno šokující odhalení, jež mu pořádně zamotá hlavu, zároveň ale do filmu přivede několik nelogických momentů.

  V hlavní roli je zde vynikající Brad Pitt, u kterého jsem si po zhlédnutí Troji nebo Pan a Paní Smithovi myslel, že je to herec špatný. Skoro celý film jsem si myslel, že je to jen o mlácení se několika spocených chlapů. Nad závěrem jsem však musel dlouho přemýšlet, pro mě byl totiž naprosto nečekaný. Fight Club je mistrovské dílo od Finchera (Sedm, Podivný případ Benjamina Buttona), a je zajímavé zamyslet se nad tím, kde byste byli vy – budovali byste svojí dokonalou IKEA kuchyň, nebo byste se stali neohroženým anarchistou?

Modern Warfare 2 - nestřílejte, vždyť jsou tu lidé!

Dokola. Neustále dokonala. Denodenně čtu nebo vidím něco, co se týče Modern Warfare 2. Proč? Proboha proč? Nezpůsobila tahle hra už dost poprasku? Nejenže se na každé herní sajtě rozebírá teroristická scéna, která údajně může ovlivnit svět, ale ještě se herní weby doslova vychloubají počtem prodaných kusů téhle hry. Dostávají za to zaplaceno? Ne (teda, nejspíš). Tak proč to ksakru dělaj?

Na předchozí otázku vám neodpovím, nevím odpověď. Ale můžu se pokusit nahlédnout do nitra tohohle zmatku. Hlavním stavebním kamenem toho všeho je kontroverzní obsah. Scéna na letišti, kde teroristé postřílí pasažéry a vy máte na výběr, zda se zapojit do střílení, nebo jen přihlížet. Jakmile první informace (a videa) unikly na internet, rozhostilo se peklo. Rozhořčení lidé spammovali diskuze a hromadně rušili předobjednávky. Myslím si, že je to přehnané, vždyť je to jen střílení do virtuálních paňáků. Infinity Ward chtějí být kontrovezní, vyžívají se v tom a doufají, že jim to udělá reklamu, protože špatná reklama je taky reklama.

Když byste točili film a narvali do něj milostnou scénu, kde byl nejdejbože vidět pohlavní úd déle než 5s, stali byste se kontroverzními. Ani byste se nenadáli a na váš snímek by se lepily nálepky typu “porno”atd. Takové myšlení je naivní a k ničemu nevede. Celá tahle kauza je uměle vyvolaná a už od počátku byl její cíl “šokovat” primitivní lidi.

Nové Call of Duty požírá samo sebe, je vyšťavené na doraz. Hratelnostní nedostatky tvůrci zakrývají tunou amerických vlajek, stupidních keců a scénami, které se snaží šokovat a očividně se jim to daří. Co bude příště? Milostná scéna? Nechme se překvapit, tvůrci z Infinity Ward nám neservírují další nastavovanou kaši a nebudeme muset čekat ani moc dlouho.

Povinná podívaná: Pink Floyd: The Wall

Články spadající pod titulek “Povinná podívaná”, se budou zabývat filmy, které nás něčím zaujaly, nebo byly doslova kulervoucí (v překladu: must see!). Všechny tyhle aspekty platí o dnešním filmu, který odstartuje tento “seriál” na Třech koulích.

 

Poslední dobou jsem se zaposlouchal do kapely Pink Floyd. Jelikož moje nejoblíbenější album je The Wall, řek´jsem si, proč se nepodívat na stejnojmenný film z roku 1982. V osmdesátých letech, kdy bylo IN oblékat se do hadrů připomínajících vesmírné kombinézy a vrcholem techniky byl diskokazeťák na rameno, přišli Pink Floydi s nadčasovou hudbou. A nadčasovým filmem. Ačkoliv se nejedná o nic menšího, než o videoklip s devadesátiminutovou stopáží.

 

 

Kdo hudbu Pink Floyd slyšel, jistě mi dá za pravdu, že není úplně normální. Nezní stejně jako milion dalších, odlišuje se. Nebudu to dramatizovat a protahovat, Pink Floyd: The Wall je skvělé dílo a ten nejlepší videoklip, který byl kdy natočen. Každý, ale opravdu každičký tón, hlas, či zvuk zapadá do výsledného obrazu.

 

Pokud vám přijde Pink Floydí hudba divná, potáhne se s vámi tenhle pocit celým film. Tahle skupina ráda experimentuje, míchá animaci s hraným filmem a vše nezapomíná doplňovat prostřihy z různých časových úseků. To ani nemusím zmiňovat dokonalou obrazovou stránku, která je vyvedena k dokonalosti a je nesmírně originální. Až zazní refrén “We don´t need no education” ze skladby Another Brick in The Wall, budete vědět, o čem byla řeč.

 

 

Skvělá kombinace obrazu a zvuku. Nesmírně originální a chytlavé. Je jedno, že Pink Floyd neposloucháte, tohle se bude líbit každému, stejně jako pravdivé a mnohdy depresivní texty.

Recenze Floating Islands Game

Recenze byla původně napsána pro server Freehry.cz, z jistých důvodů tam však nemůže být vydána, proto ji dávám na blog. Autorem je Arvi “Hempuli” Teikari, o kterém byl nedávno článek na Hrej.cz

Vaše herní já coby malý panáček se zeleným svetrem se bude prohánět po třech světech, několika planetách, a co je hlavní – desítkách levelů. Žádná nudná hopsačka, na to zapomeňte. Postava se bude řídit pravidlem „pokud mi nic nepřekáží v cestě, jdu tam“ Za překážku nepovažuje ani konec planety, klidně skočí dolů. Cílem tedy je ho dostat ke zlaté hvězdě, kterou musí sebrat, a poté k vlajce. Při kontaktu s ní je úkol na dané zemičce ukončen a považován za splněný.

„A takhle se to hraje celou hru“. To taky není pravda. Způsobů, jak dostat panáčka i se sebranou hvězdou do cíle, je opravdu přehršle. Mechanismy se střídají jeden za druhým, a nic tu není okoukané. To je samozřejmě jednoznačné plus, hratelnost se díky této vlastnosti hodně zvyšuje.

Hudba v této hře je kapitola sama pro sebe. Její pozice by se dala přirovnat k hudbě ve World of Goo. Tím myslím, že skvěle doplňuje atmosféru, nenudí, a liší se na planetkách dle jejich vzezření. Vznikala pod rukama Johana Hargnea, koncovou píseň stvořil Noby. Škoda, že ke hře není přibalen soundtrack. Co se týče grafiky, není nic moc co dodat – je to 2D plošinovka, a není úplně „vyhlazená“ takže nějaké ostré rohy na rovné čáře jsou samozřejmostí.

Na závěr malé shrnutí: hratelnost je dobrá (tím nemyslím průměrná), hudba je skvělá, grafika nadprůměrná. Co tomu chybí? Zábava to určitě je, občas však chvíli trvá, než vám dojde jak to udělat. Nebo nemáte čas upravit věci tak jak byste potřebovali, pokud je zelená na semaforu, chlápek v zeleném už jde. Chcete-li se zabavit, je tato hra pro vás stvořená.

Hrej.cz – prázdný aktivační email

Server Hrej.cz se v současné době otřásá pod náporem kritiky. Každý kdo může, si do něj prostě rýpne (ani my jsme neodolali v nedávném článku). A tak se stalo, že tento web (dá-li se to tak ještě nazývat) zastává roli otloukánka, který je odevšad popichován. Na druhou stranu si za to lidi z Levelu mohou sami, proč proboha nasazují novou podobu webu, když ještě není všechno hotové a dodělané?

 

Ačkoliv tenhle článek může vypadat jako píchání do vosího hnízda, spíše by to mělo vyznět jako dloubání do tlejícího masa. Co je na Hrej.cz opravdu fatální, je registrace, která stojí jednoduše za vyližprdel, teda nestála by, pokud by fungovala. V registračním formuláři vyplníte email a heslo, načež vám má přijít aktivační mail. Ten sice příjde, ale je úplně prázdný! Níže přikladám několik fotek, aby mi věřil i něvěřící Tomáš.

 

 

Aktivační mail jsem si nechával posílat víckrát, avšak stejný výsledek – nic

 

 

Chtěl jsem napsat do Hrej, nicméně v kontaktech nemají osobu, na kterou se mám obracet při technických potížích. Postnul jsem mail Petrovi Poláčkovi, ten mi ale neodpověděl.

Insurgency – hrajeme si na vojáky

Krčíte se v rozvalinách pouštního městečka. V rukou třímáte podomácku ubastlený Kalašnikov, který je starší než vy. Najednou se zvedne oblak prachu. Pažbu si přitisknete více k rameni. Z oblaku vybíhá voják s americkou vlajkou na rameni. Zadržíte dech. A rozklepanou rukou zmáčknete kohoutek zbraně. Američan s rachotem střelby padá k zemi. Začnou se ozývat nesrozumitelné pokřiky. U vašich nohou přistává granát. Už je pozdě, tahle bitva je pro vás prohraná.





Trocha historie nikoho nezabije

Když v roce 1998 vyšel první Half Life, nikdo nemohl tušit, že se tahle hra setká s tak košatou komunitou. Fanoušci se stále činí a i dnes vycházejí modifikace na tuto téměř 12 let starou hru. No a když v roce 2004 vyšel Half Life 2, situace se opakovala, nicméně zmohutnila a dosáhla monstrózních rozměrů. Není se čemu divit, protože herní modeři dostanou od druhého “polovičního života” vše potřebné, ať už jsou to profesionální editory nebo nekonečné možnosti Source enginu.




Vo co tam jako de?

Samotný mod Insurgency (někdy se ještě udává podtitul Modern Infantry Combat) překopává původní hru na bojový simulátor války na Blízkém východě. Vstoupíte do konfliktu mezi americkými mariňáky a povstalci, přičemž teroristé brání strategické body a američané je musí naopak obsazovat a dobývat. Hratelnost není žádný máslo, stačí vystrčit šišku špatným směrem, a nepřítel vám to do ní našije, co hrdlo ráčí. Tak jako v každé jiné hře, co si alespoň hraje na realismus, tu platí jedno šikovné pravidlo: jedna kulka = smrt.

Rychle hoši, v Lidlu jsou brutální slevy!

A protože pro všeho platí– čím víc lidí, tím větší sranda, Insurgency nijak nezaostává, jelikož se jedná o multiplayerový mod. Obě dvě strany, jak už US Marines nebo Iraq Insurgens jsou rozděleny na několik herních classes – rifleman (netřeba vysvětlovat), militant, neboli voják, který zastupuje velitele a může rozdávat rozkazy ( u US Marines pojmenován jednoduše Sergeant), dále je tu support, to jest voják s těžkým kulometem, jenž zastává palebnou podporu a sniper. Oba dva znepřátelené tábory disponují vojáky s brokovnicemi, kteří se na dálku moc neuplatní. Teroristé ještě vlastní vojáky s RPG-7, americká odpověď na tuto třídu je granátometčík. Uffff, to byl fakt vyčerpávající popis.

“Fuj, vodtáhnetě ty vopilce na záchytku”

Šnečku, šnečku vystrč růžky


Konečně se dostávám k tomu, jak se to vlastně hraje. Autoři se snažili o to, aby se tu především myslelo a taktizovalo. Po dlouholetém vývoji této modifikace se jim to určitě povedlo. Insurgency vás nutí k tomu, abyste se pohybovali pomalu a obezřetně. Pohyb po širokých bulvárech a prostranstvích je předem vyloučen, jediná bezpečná cesta je od krytu, ke krytu. Taktéž spolupráce v týmu hraje prim, přestože na každém serveru najdeme namixováno mnoho národů. Pravou krásu této hry pochopíte až se budete plazit nepřátelskými liniemi a okolo vás budou svištit kulky (doplněno opravdu pěknými efekty). Stejně jako v reálu se neubráníte hře na kořist a lovce, protože není nic lepšího než vyčkávat, než nepřítel vystrčí zadnici z úkrytu, abyste mu jí mohli hezky prohnat.

Darovanému koni na zuby nehleď

Několik žvástů závěrem

Insurgency je chytlavá a zábavně realistická multiplayerová akce. Setkáte se zde s opravdu vyváženými stranami se zcela odlišným přístupem k boji. Tak jako u každé multiplayerovky, i tady nesmí chybět rozsáhlá komunita hráčů a herních serverů, to naštěstí Insurgency nechybí, stejně jako velké množství kvalitních map. Je těžké uvěřit, že je to vlastně jenom modifikace a ne plnohodnotná hra, kterou tvořil profi tým, nikoliv banda nadšenců. Pokud nemáte co dělat nebo se jen tak poflakujte, určitě tenhle mod zkuste, vždyť je to zadarmo!



Modifikaci Insurgency stahujte na Steamu



K hraní potřebuje hru, která využívá Source engine (Hl2+, CS:S atd.)

Ubuntu 9.10 z pohledu uživatele

Jak jistě víte, před nedávnem jsme měli sklizeň operačních systémů. Za Windows to byly Sedmičky, za Mac OS X Snow Leopard a za Linux se tradičně po půl roce objevila nová verze nejpopulárnější linuxové distribuce Ubuntu. Jelikož to je první Linux na kterém jsem pracoval, nastupoval jsem jako naprostý BFU který systém viděl jen na screenech. Dnes bych se chtěl bavit o komfortnosti systému a tak dále.

Možná znáte názor Radka Hulána, který hlásá, že Linux je 20 let pozadu za Windows. Dle mého názoru daleko předčí Windows XP, které byly vydány v roce 2001. To znamená, že zpoždění v porovnání s Windows je maximálně několikaleté. 

Rychlost a vzhled podle svého

Jako uživateli se mi zamlouvala instalace, která je v posledních několika letech dost obdobná. Správa disků je opravdu šikovná věc. Rychlost bootu by dle vývojářů měla dosahovat maximálně 17-ti sekund. A opravdu to tak je. Vypínání je takřka okamžité, je to záležitost v řádech jednotek sekund.

Velké plus je 95% lokalizace do českého jazyka, což opravdu oceňuji. Velkým ternem Ubuntu jsou Témata. Některá základní jsou již v nabídce, nicméně můžete si vybrat ze spousty které se válejí na internetu, v nastavení kliknout na tlačítko Instalace, a zadat cílovou cestu tématu.

“UAC” v Ubuntu

Pokud máte nějaké zkušenosti s UAC ve Windows, toto vás asi nepotěší. Kdykoliv budete chtít například nainstalovat aktualizace, budete muset zadat své přihlašovací heslo. Toto jde vypnout přes Terminál (linuxová obdoba Příkazové řádky) nicméně na IRC kanálu #ubuntu-cz mi to bylo důrazně nedoporučeno.

Základní softwarová výbava a její řazení

Při instalaci si můžete zvolit balíky softwaru, objeví se tam například messenger Empathy, přehrávač hudby Rhytmbox nebo OpenOffice.org. Můžete si přidávat nebo ubírat další, a to přes Centrum software, ve kterém tkví velký potenciál, jenž by se měl projevit v dalších verzích, mohl by se uchytit také pro kupování komerčního softwaru.

V Ubuntu jsou samozřejmostí dva panely, jeden nahoře a druhý dole. Dole se zobrazují otevřená okna, nahoře je nabídka aplikací a míst, dále čas a podobné. V nabídce aplikací jsou řazeny nainstalované programy do různých sekcí, například Internet, Kancelář nebo Příslušenství. Tam se vám zařadí i vámi doinstalované programy, a to dokonce správně.

Závěrem...

...by bylo dobré zmínit i nějaké zápory. Možná jsem měl jen štěstí, že si systém sám našel všechny ovladače a že mi vše běží tak jak má. Samozřejmě to dost ovlivňuje můj dojem, což je zřejmé už z předchozích odstavců. Instalace je poměrně dlouhá, ve srovnání s Windows 7. Na jiné věci se dá zvyknout například ikony velké jako na notebooku.

Ubuntu 9.10 Karmic Koala považuji za dobrou verzi, a nedočkavě čekám na další, která bude snad ještě lepší. Na práci nicméně zůstávají Windows, bez Windows Live aplikací by to prostě nešlo.

Příběh věcí

Zdroj: vojtahavel.pise.cz

Hrej.cz: Spi sladce

Tak nám chlapci z (P)LEVELU konečně překopali herní server Hrej.cz. Vzhledem k tomu, že Petr Poláček to sliboval již od jara, je to vítaná změna. Jenže je to dobře? Nebylo staré Hrej lepší, hezčí, zelenější? Bylo by dobré řící, že za nový vzhled je odpovědná firma Refresh, kterou si pro tento účel najaly. Jenže co ogaři z Refreshe předvedli není zrovna to pravé ořechové. Kontrastní barvy vypalující oční bělmo, okopírované menu ze Sector.sk a rozvržení webu střihnuté Eurogamerem. Takhle by to nešlo.

 

Říká se, že změna je život, ale nové rozvržení webu je velice nepřehledné a překombinované. Kvality nové tváře hrejáckého webu se projeví až časem, uvidíme zda vyplave těch pár kladů, nebo se zjeví desítky záporů.