Dnešní doba nikomu nepřeje, natož mladým hráčům. Proč? Neměli tu čest s opravdovými herními klasikami. Alespoň to tvrdí herní kmeti, co hráli snad všechno za poslední milénium.
Ona ta "herní klasika" je totiž děsně relativní pojem. Každý jej tak může překroutit k obrazu svému, což nedělá dobrotu v nějaké rozumné výměně názorů.
A to si k tomu započtětě lidi, kteří se mění názor od názoru. Pro někoho je klasika všech klasik česká Mafie. Což o to, dobrá hra to byla rozhodně, jen by nesměl existovat speciální poddruh lidí, co jsou schopni se do krve zhádat, aby nabyli přesvědčení, že druhý Fallout nejklasičtější hrou jest.
Novodobý hráč nemůže za to, že éru herního rozpuku nezažil. Že nezažil hraní na černobílých televizích a neměl první orgasmus právě při hraní Dooma. Narodil se do jiné doby a hraje to, co je zrovna po ruce. Starší hry ho netankují třeba už proto, že jsou jiné. Vskutku.
Nejlépe se mi to bude přirovnávat k revoluci v automobilismu. Dřív se lidé proháněli v dřevěných kočárech a byli spokojení. Nemuseli chodit pěšky a kedlubnu měli v suchu. Netrvalo to tak dlouho a přišel technologický boom. Dieselový motor se stal všední věcí a po ulích se začaly prohánět první auta. Byly rychlejší, hezčí a spolehlivější.
Jakou to má spojistost s hrami? Než přišly první 3D akcelerátory, k nimž se vážou i první plně 3D hry (v našem příkladě novodobá auta), lidé hrávali dvourozměrné tituly a byli spokojení. A že se změnilo leccos. Oproti starým kočárům jsou auta nejenom hezčí, ale i rychlejší. Z bodu A se dostanete do bodu B v průměru za nějakých 9-10 hodin. Ano, skutečně svou "teorií" narážím na herní dobu. U kočárů to bylo horší/lepší, dle úhlu pohledu. Pokud jste projížděli všechny dungeony do posledního ubitého kostlivce, do finiše jste mohli dorazit za šedesát hodin. Nic neobvyklého.
Vyloženě nesnáším kecy "kdo nehrál tohle a tohle, nemůže si říkát HRÁČ". Je to totiž výsostná blbost. Hry se mění, hráči též. Sám jsem se přesvědčil o tom, že takový Fallout 2 nejsem schopný hrát. Svítivě zelené písmo mi vypaluje díru do mozku, že ani nevím, jak se to vůbec ovládá. Uznávám, v úvodním levelu jsem nezabil byť jedinou krysu. Nic pro mě, hra šla z disku. Onehdá to musel být klenost, který otevřel oči všem, co se léta toužili podívat do jadernou katastrofou sužovaných krajin – Černobyl hadr! Ale dnes? Jen hra, na níž spousta lidí vzpomíná s nostalgickou slzou v oku, k čemuž se váže spousta vzpomínek, které to jen zkreslují.
Stará generace hráčů by si měla konečně všimnout, že nastupuje generace nová, plná mladých tváří, které by měli respektovat. Přeci jen – jejich koníček je pořád stejný, stejně jako nadšení z hraní. Jen povědomí o herních klasikách je čistě subjektivní názor a každého věc. Však uvidíte, za takových dvacet let budeme vesele vzpomínat na druhou Mafii…
Žádné komentáře:
Okomentovat